Sibiřský příběh začíná...: Pilné studentky

Výletovací pohoda týden se nám plynule přehoupl do týdne plného studia. Pondělní přednáška o rekonstrukcích mě trochu zklamala, půlhodinový výklad bez obrázků, nebylo zrovna to, co jsem očekávala, tak uvidíme příště. Následovala syntéza v architektuře, která byla nahrazena přednáškou v knihovně o americkém urbanismu, vykládaná anglicky, nadšeným Američanem, s ruským překladem. Zajímavé to určitě bylo, ale mně se chtělo tak děsně spát, že jsem se soustředila jen na to, abych tam úplně nevytuhla. Pak jsme jely domluvit do SibGau, kdy teda budeme mít ruštinu, což se moc nepovedlo, protože maďarští spolužáci mají sice jen 4 předměty, ale vypadá to, že je mají od rána do večera celý týden. Tak jsme si alespoň cvičně popovídali s naší milou lektorkou nad obrázky, které jsem prošmejdila předem, nevěda, že je to připravené pro nás. Cesta autobusem byla strašná, jako vždy. Hoďka a půl nastojáka, tělo na tělo občas rozčísla plnější paní konduktorka při kasírování cestujících, ta se do nás ještě vždy pěkně opřela, aby neztratila rovnováhu. V tom vedýrku to bylo na složení. Snad nám dají dvě dvouhodinovky ruštiny za sebou, aby nám aspoň jednu cestu ušetřili.

V úterý jsme byly nachystané na Slabuchu, že konečně rozřešíme tajemství kreditů za předměty. Nemají tady totiž kreditový systém, ale větší váhu mají předměty s větším počtem hodin. Slabucha na nás kupodivu čekal a měl u sebe zrovna i studenta, který se chystá do Čech, vypadá to na dalšího kamaráda:-) Kredity byly vyřešeny rychle, vzhledem k tomu, že Klárča jich potřebuje 30, tak nám je nějak rozpočítal do našich 8 předmětů. No a já nesmím přesáhnout 20, takže budu na některé předměty chodit podle všeho jen tak.. Na ateliéry jsme zbaběle nešly, protože jsme po akčním týdnu neměly kupodivu ani čárku. Věrka nás vzala do papírnictví, mají tady na celé město jen 3 a všecko v nich je pěkně drahé. Takže pokud se tady chcete zabývat malbou, kresbou, apod. je lepší si přivézt tyto věci z Čech, včetně pauzáků i papírů. Věrka, která u nás studovala půl roku, si z Čech posílala poštou věci nakoupené v papírnictví a i tak se jí to vyplatilo.

Ve středu jsme měly možnost nakoupené a vypůjčené barvičky od Věrky hnedka vyzkoušet na koloristice v architektuře. Malba světla a stínů v zátiší pomocí takové pixelové metody, byla moc zajímavá, ale když jsme zjistily, že neumíme ani namíchat správnou barvičku, tak jsme se oproti třeťáčkům, kteří tam vytvářeli veledíla, trochu styděly.

Čtvrtek začal brzo, od osmi jsme měly být nachystané na skulptuře. Ano opravdu budu dělat svoji první sochu v životě! Já vím, že víte, že jsem děsnej nešika, co se týče rukodělné práce, ale nedalo mi to, abych si tento předmět nezapsala. A v nejhorším, sněhuláka snad zmáknu :-)

Úkolem je návrh abstraktní sochy do prostoru před školou, zdejší nebo naší. Vymodelování a vsazení její fotky do fotky. Pán nám chvíli povídal, co a jak a pak nám půjčil knihy o ruském umění. Našla jsem tam moc zajímavé věci v Moskvě, které musím vidět naživo. Chvíli jsme se snažili polapit nějakou ideu nad prázdným papírem, ale sluníčko nás opět tahalo ven, takže nás pán vypustil hledat nápady. Za to, jsme se jely podívat do města na jeho výstavu a také na náš ateliérový kvartál. Kvartál jsme trošku odbyly, o to víc jsme se věnovaly výstavě. Dům umělců je v přízemí bytového domu u nábřeží. Člověk skoro neví, jestli v té změti dveří a obchůdků vejde tam kam má. Naštěstí se na sluníčku vyhřívala i security bábuška od galerie, takže jsme správné dveře našly. Výstava nás nadchla. Obrazy malované akvarelovými veselými barvami převáděly stará témata do současného umění, včetně portrétů hudebníků. Úplně jsem se zamilovala do obrazu „источник No. 1“ (pramen 1), ztvárnění vody, vytékající ze džbánku. Museli byste to vidět. Výstava teď putuje do Německa, tak příležitost bude:-) Naše lovení inspirace pokračovalo na nábřeží k velké galerii, kde právě probíhá Bienále. To si ale necháme na později, až bude zima. Prozatím jsme se spokojily s objekty venku, které jsou asi pozůstatky předchozích Bienále. Další hodinku jsme pobyly v knihkupectví, ještě nemáme ty kartičky do knihovny, tak už to zavání absťákem:-) Po nábřeží jsme došly k velkolepé budově přístavu, a tak jsme u ní zakotvily na zahrádce s Baltikou, k tomu mi Klárka zkušeně vysvětlila problematiku remorkérůJ Po absolvování nákupu jsme se dopracovaly domů, kde na nás čekaly ateliéry.

A už je pátek, začínáme přednáškou o historii Sibiře. Dneska jsme se ale teda jaksi nechytaly, Věra Barísovna přitvrdila v odborných termínech. Do toho za náma popotahovali nastydlí studenti, dodržující nepochopitelný zvyk, že smrkat je neslušné. Nečekala jsem, že je to tady až taková Asie, asi z toho vykvetu. A oni taky, protože já, věčný frkal, v tomto ohledu na jejich zvyky neberu ohledy. Jestli tady chcete být středem pozornosti, zkuste se vysmrkat, no ono teda stačí vyndat kapesník:-)

Na ateliérech jsme vytáhly naše čerstvé analýzy, už konečně někam směřujeme.

V rámci našeho kvartálu opět zateplují krásné režné zdivo historické budovy 5 cm vaty a dávají na to ty šílené kachlíčky. Nedalo nám to a zeptaly jsme se našeho učitele Tymoteje (jmenuje se trochu jinak, ale tuto už mu asi zůstane), proč se tady všechno takhle obkládá. Všichni ví, že je to ošklivé, takže až bude víc peněz, tak se to dá dobře sundat. „A jak se vlastně řekne rusky ta obkladačka“… díky kapitalisme! Prozradil nám věčně vysmátej Tymotej. A začal nám vyprávět o secesním kině, ze kterého zbyl v našem kvartálu stokrát přestavěný paskvil. Secesní fasádu zničili už někdy v 50. letech, takže když se k projektu dostal on, nebylo už co zkazit. Takže proč neudělat navrhovaný klub trošku kontroverzně. Letadlo trčící ven z fasády s pilotní kabinou uvnitř nad barem, byl trošku úlet. Hromadná dopravní nehoda vznikla před klubem už při instalaci letadla pomocí jeřábu. A už takhle zběsilou místní dopravu to ovlivňovalo i později natolik, že tam letadlo dlouho nevydrželo a ďouru po něm neochotně překrývá reklamní plakát. Tymotej z toho má ale neuvěřitelnou srandu dodnes, architekti jsou prostě blázni všude :-)

výhled z koleje na město, za větrného počasí

a když je teplíčko, tak je tady pěkný smrádeček

trochu to tady popírá fyzikální zákony,

smrádek přece neni hmatatelný

Za vše se holt platí. Krasnojarsk je bohaté město, hlavně díky těžkému průmyslu. Nachází se tady druhé největší hliníkárny na světě (РУСАЛ nebo také КрАЗ). Vyrobí 3% světové produkce hliníku, 27% ruské. V roce 2008 zvládly vyrobit rekordních 1000 000 tun hliníku. Zaměstnávají 5000 lidí. Co je šlechtí, že energie na zpracování je z druhé největší vodní elektrárny v Rusku, na přehradě u Divnogorsku. Využijí kolem 80% veškeré elektriky, co se tam vyrobí. A prý mají také veškeré mezinárodní certifikáty týkající se ekologie...